Solná pláň a jezera, Potosí
nejvýše položený důl na světě
Moje výchozí destinace bylo město La Paz, které samo o sobě leží dost vysoko. Jelikož už jsem nějakou dobu cestovala v Altiplanu, s nadmořskou výškou jsem problémy neměla. Potkala jsem ale hodně lidí, kteří přiletěli rovnou do La Pazu (letiště je ve výšce 4100 m. n. m. , samotné město o něco málo níž) a ti si vytrpěli své. Jedna holčina kterou jsem tam potkala dokonce musela být hospitalizována, protože se jí hromadila voda na plicích, takže doporučuji -rozhodně to nepodcenit! Na autobusovém nádraží jsem koupila lístek na noční autobus do města Uyuni a vydala se na slibovanou asi 12-ti hodinovou cestu. Po předchozích zkušenostech jsem se řádně zásobila jídlem i pitím (co kdybychom někde vykejsli) a do autobusu jsem si vzala rovnou dvě deky a čepici.
Cesta proběhla bez větších problémů a do Uyuni jsme dorazili asi v 6 ráno. Hned jak jsem vystoupila z autobusu mi byly velice nepříjemné dvě věci – spousta dotěrných prodejců „zájezdů“ na solnou pláň a hlavně zima. S prodejci jsem si poradila hravě – řekla jsem jim že už mám rezervaci, ale se zimou, to byla jiná. Rychle jsem vyházela batoh a oblékla na sebe snad všechno co šlo. Teploměr ukazoval něco k mínus 11 C a na to jsem vybavená nebyla. Hledala jsem nějakou kavárničku, kde bych mohla počkat do východu slunce, ale nic ještě nebylo otevřené. Přistoupila jsem tedy na druhou možnost – začala jsem se ptát prodejců, co mi nabídnou a jedna mě ochotně vedla k sobě do kanceláře do tepla. Dozvěděla jsem se, že výlet na solnou pláň může být jen jednodenní nebo třídenní. Po té dlouhé cestě jsem neváhala a rozhodla se pro třídenní. Horší bylo to, že jsem byla sama. V autě je většinou 6 lidí, takže si buď musím někoho najít nebo spoléhat na náhodu že na mě zbyde místo (většina lidí cestuje ve dvou). Nechala jsem si čas na rozmyšlenou a mezitím už venku začalo vylézat slunko a první ranní paprsky opravdu hřály! Začala jsem ze sebe rozbalovat deky, ale šusťakovku jsem si nechala. V ulici jsem zahlédla osamělého klučinu s batohem, jak tak chodí od jedné kanceláře k druhé. Využila jsem toho, oslovila ho a po chvilce se zeptala jestli nepojedem spolu. Tím že jsme byly dva, tak jsem ještě vyjednala malou slevu a půjčení teplého spacáku, který jsem neměla. V kanceláři jsme nechali krosny a šli se nasnídat a nakoupit něco na cestu, odjezd byl kolem 10té hodiny. Třídenní výlet mě stál BOB 550 (jídlo, pití, přeprava, ubytování v ceně).
V 10 hodin nastaly klasické zmatky, najednou nás bylo u auta 8 (což je nemožné), ale jelikož spolu všechny agentury spolupracují a dohazují si lidi, aby jelo co nejmíň aut, vše se vyřešilo a v autě jsem byla já a kamarád z rána z Holandska, pak dvě Němky a Švýcarský páreček. K mému velkému údivu většina hovořila špatně anglicky a přešli hned do Němčiny. Brzy se ukázalo, že i Holanďan žije v Rakousku, takže jsem si začala nadávat, že jsem se kdysi ve škole tu Němčinu víc neučila – představa dalších tří dnů nebyla zrovna veselá. V ranním zmatku jsem se ještě zeptala jestli mají můj spacák co mi slíbíli a samozřejmě na něj „zapomněli“. Rozhodně doporučuji kontrolu, protože během cesty a hlavně v noci byl potřeba!
První zastávka byla na pohřebišti lokomotiv, kde jsme se docela vyblbli.
Druhá zastávka byla na solné pláni, u prvního hotelu postaveného ze soli. Jelikož náš průvodce (řidič, mechanik a kuchař v jedné osobě) nemluvil anglicky, byla trošku těžší domluva kolik času máme. Nakonec ale naše posádka usoudila, že ten určený čas nám nestačí a trošku jsme si focení na solných pláni protáhli. Ono to chvilku trvá, než člověk přijde na to, jak správně udělat ty optické efekty . Když jsme ale dostávali další a další nápady jak se fotit ve dvou, řidič už si pro nás přišel, že bychom prý do hotelu dojeli až za tmy kdybychom se zdrželi déle.
Další zastávka byla až na oběd u „Isla del Pescado“. Je to takový kopec plný kaktusů a za poplatek se na něj dá vyjít. Jméno dostal podle svého tvaru. V deštné sezóně je celá pláň plná vody a tvoří tak velikánské zdrcadlo. Tento ostrov má prý v tom zrcadle tvar ryby. Celá posádka našeho auta využila volno a místo výstupu na kopec jsme ještě chvíli fotili na soli. Pak jsme dostali výborný oběd a jedli ho stylově přímo ze stolů ze soli. Kdo ještě neměl málo soli tak si dosolil…
Poslední zastávka tohoto dne byl hotel ve „vesnici -poli“ Atulcha, postavený z kvádrů ze soli. Elektrika zde funguje, ale jen pár hodin večer. Večeře byla vynikající, dokonce jsme dostali na výběr druh masa či vegetariánský a s plnými žaludky hurá na kutě. V noci bylo krapánek zima, ale dalo se.
Druhý den ráno jsme ještě za velké zimy nasedli do auta a vychutnávali si topení. Cesta byla dlouhá a únavná, první zpestření bylo až když nás zastavili vojáci a kontrolovali nějaký papíry od řidiče.
Cesta ubýhala, občas jsme zastavili, maliko se prošli a zima nás zahnala zas zpátky do auta. Kolem už začínaly být sopky a po vydatném obědě začínala jezera všech barev. Ikdyž se to nezdálo, pomalu jsme stoupali ( a to jsme pořád byli tak něco kolem 4000 m.n.m. ). První zastávka byla Laguna Hediona, kde bylo velké množství plameňáků. Upřímně, na tom ledu jsem jim vůbec nezaviděla.
Další zastávka byla na oběd a zatímco většina aut jela na stejné místo, náš řidič se stranil a chytře nás vzal do závětří za skálu. Během oběda jsme byli obklopeni zvířaty – viscacha – kteří si s námi pochutnávali na těstovinách. Po cestě bylo ještě mnoho zastávek, budu zmiňovat jen ty nejzajímavější. „Arbol de piedra“ – Strom z kamene – vznikl větrem a erozí. Jak jsme tak s autem stouplali a klesali, místy se na silnicích objevoval i sníh.
Na noc jsme zastavili ve velice primitivním hotýlku, pomohli jsme vyložit auto (taková zajímavost -každý řidič si vozí vlastní bombu na vaření a vodu, a že před hotelem bylo aspoň 20 aut) a se západem slunce jsme se šli projít na „Laguna Colorada“ – červeně zbarvená laguna ve výšce asi 4300 n.m. Jak zapadalo slunce, tak se ozývala zima. Zpátky k hotýlku jsme dorazili úplně vymrzlý a s radostí jsme přivítali teplý čaj a sušenky co nám řidič přichystal. Dostali jsme jeden pokoj pro 6 lidí a dělali si legraci že v noci budem stejně spát na jedné posteli abychom se zahřáli. Před večeří jsme ještě museli zaplatit vstup do národního parku (BOB 150), kam se zítra brzy ráno vydáme.
Ráno jsme vstávali asi kolem 5 hodiny, ale kvůli zimě jsme v noci moc nespali. Snídani jsme měli připravenou, ale i přes to, že jsme byli uvnitř se nám pěkně kouřilo od pusy. A co teprv když jsme nastupovali do auta… První zastávka byla ještě za tmy u gejzírů (výška 4850 m.n.), ale pro kosu venku jsme ani moc nefotili a přidali se na „závody“ s ostatními auty kdo bude dřív na vrcholu na východ slunce.
Poté jsme se jeli vykoupat do termálních pramenů. Venku pod nulou, na jedinou místnost na převlečení dlouhé fronty, tak jsem to neřešila -šup do plavek venku – a honem rychle do vody než umrznu. Horší bylo pak to vylejzání….
Po této zastávce jsme se rozloučili se Švýcarským párečkem, ti pokračovali směrem do Chile, my zpátky do Uyuni. Ještě jsme stavěli na několika lagunách a opravdu se některým jedincům dělalo špatně z té nadmořské výšky (nejvyšší bod byl kolem 5000 m) ale nakonec jsme to všichni ve zdraví ustáli a ve večerních hodinách jsme se vrátili utahaní zpět do Uyuni.
POTOSI – návštěva dolu
Já jsem ráno pokračovala autobusem směr Potosí . Potosí je známé horou „Cerro Rico“ a těží se tam stříbro. Je to také jedno z nejvýše položených měst na Zemi – 4090 m.n.m. Jako obvykle jsem se ubytovala v levnějším hostýlku a k mému údivu tam bylo topení! (později jsem zjistila že jde jen pár hodin v noci, ale prostě luxus). Prošla jsem se po městě a objevila místní pivovar (jak jinak než nejvýše položený na světě), bohužel ale nešlo jít na prohlídku, tak jsem pivo zkusila aspoň v restauraci. Potosí je hornické město, má spoustu krásných kostelů a památek, ale i tak na mě působilo (aspoň nějaké části) dost depresivně – viz. grafity.
Druhý den ráno jsem šla na prohlídku dolu. Nejdříve nás oblékli do „kombinéz a holínek“ a každý dostal helmu se světýlkem. Musím říct, že mě se při mé výšce velice hodila. Určitě taky doporučuji roušku nebo šátek před pusu, protože dole v dole se špatně dýchá. Po cestě jsme zastavili v obchodě koupit horníkům limonádu, listy koky na žvýkání a dynamit.
Naše skupinka (3 a průvodce) šla jako první, takže jsme se jako jediný zastavili u „sochy Ďábla“ ochránce dolů – El Tio. Místní věří, že Bůh ochraňuje nahoře, ale v podzemí El Tío. Dali jsme mu oběti, zapálili jsme mu cigaretu a nechali tam láhev kořalky (zdálo se mi to jako 90 procentní alkohol). Jak jsme sestupovali, tak se oteplovalo a hůř dýchalo. Též mi asi propukla klaustrofóbie, zvlášť když proti nám vyběhl hysterický páreček, že prý tam dole se nedá dýchat. Držela jsem se ale statečně a sestupovala jsem. Horší to bylo, když jsme zastavili a dostávali výklad. To moje panika propukla a musela jsem se hodně držet abych vydržela. Když jsme sestupovali dolů po žebříkách, najednou se průvodkyně zarazila a rychle nás hnala pryč – měli jsme prý čekat protože blízko u nás odpalovali dynamit. Rána to byla pěkná a hlavně toho prachu! Ale místní horníci tam rubají každý den (taky kolem 40 let umírají) tak to snad bylo bezpečné. Chvíli jsme si s nimi povídali, dali jim občerstvení a pomalu se vydali k východu. Celá túra zabrala asi 3 hodiny a byly jsme minimálně 70 metrů pod zemí. Když jsem v dálce viděla denní světlo, měla jsem neskrývanou radost. Lapala jsem po dechu a nějak mi nešlo do hlavy, že ikdyž jsem vylezla z podzemí jsem ve výšce 4200 m.n.m.
Odpoledne jsem se šla projít po městě, navštívila některé z místních památek a těšila jsem se, že už zítra se vydám asi po měsíci a půl strávených v horách do nížiny (pod 3000 m.n.m.)
