Nedávno jsme se vrátili domů díky repatriačnímu letu, který pro nás a dalších 180 lidí poslala česká vláda. Následující text je reportáž z posledních dvou týdnů.
Po dvouměsíčním dobrodružném cestování po nádherných filipínských ostrovech, potápění na korálových útesech se želvami a žraloky, objevování vodopádů v džunglích, surfování na vlnách, válení se na plážích v tropickém ráji a necelé dva týdny před plánovaným odletem domů oznámila filipínská vláda, že za 3 dny zavře mezinárodní letiště NAIA v Manile kvůli celosvětové krizi s COVID-19.
Když jsme před dvěma měsíci letěli do země, měli jsme spíše strach, že nepřistaneme kvůli aktivnímu vulkánu jižně od Manily, který pokryl sopečným prachem své okolí v okruhu několika kilometrů a došlo i na evakuaci místního obyvatelstva. COVID-19 byl ještě v plenkách v matičce zemi Číně, která ho nejspíše držela v tajnosti v kočárku před okolním světem. Filipínská vláda už v počátku šíření viru zastavila leteckou dopravu z Číny, Macau, Tai-wanu a dalších asijských zemí, což bylo super nejen proto, že jsme se cítili bezpečně, ale za celou dobu až na dvě výjimky jsme nepotkali žádného asijského turistu, kterých je jinak v zemi jako řepky olejky v letních měsících na polích v Česku. Od počátku naší cesty v každém přístavu, letišti i na ubytování a silnicích měřili všem turistům teplotu a vyplňovali jsme krátké dotazníky snad každý třetí den. Kontroly probíhaly rychle a nijak nás vždy usměvaví a přátelští Filipínci nezdržovali. Je právě 14 nebo 21 dnů před koncem dobrodružství a máme dvoje letenky do Evropy: Cebu-Singapur-Berlín a Manila-Dubai-Budapešť a sice kvůli nejvýhodnější práci za celý rok, která je v tuto chvíli již zrušena.
Pohupujeme se ve vlnách v moři na jednom z nejhezčích ostrovů na světě na Palawanu, popíjíme ve vodě místní rum značky Tanduay s colou, užíváme si západ slunce a najednou přijde již zmíněné zastavení provozu letiště, ze kterého nás měla čekat cesta domů ještě přes další osmidenní zastávku na posledním naplánovaném ostrově Coron. Vzápětí nám ruší naše vnitrostátní lety. Všechny lety z ostrova Palawan jsou ihned vyprodané. Kdo se dovolá na některou z aerolinek na světě nebo mu odepíší na e-mail v následující 10ti dnech, vyhrál v loterii. 36ti hodinová plavba lodí je beznadějně vyprodaná. Rychle si vyměňujeme kontakty s Čechy a Slováky na pláži a za dvě hodiny přichází nařízení místního guvernéra, že oblast El Nido půjde za 72h do karantény a nikdo ji nebude moct opustit. Guvernér ignoruje fakt, že by se o všem měl poradit s filipínskou vládou a rozhodne si sám. Nejen cestovatelům, ale i domácím Filipíncům zavře cestu domů na domovské ostrovy. Rychle se smíříme s prodloužením pobytu na ostově a domlouváme se na tom, co bude nejlepší. Nechceme zůstat uvězněni v předražené turistické oblasti, a proto rychle vyrážíme na autobusové nádraží a zaplatíme si van, což je místní mikrobus, který funguje jako taxík a první jede v 5 hodin ráno. V plánu máme vyjet do 6 hodin vzdáleného letiště Puerto Princesa a buď sehnat let na místě, čemuž nevěříme, nebo se pak rychle přesunout do nádherné oblasti Port Barton, kde máme jako záložní plán domluvený byt s kuchyňkou a připravujeme majitele, že u něj pravděpodobně zůstaneme další měsíc nebo déle. Je asi 9 hodin večer a jdeme si lehnout. V zápětí od našeho plánu upustíme, protože se dozvídáme, že místní letiště El Nido přidává lety pro uvízlé turisty. Jdeme si jeden zarezervovat do cestovní agentury, ale bohužel už mají zavřeno. V 6 hodin ráno jsme na místě znova, ale přichází nějaká paní a všem ve frontě oznámí, že jim nefunguje přetížený systém a ať jedeme na letiště do kanceláře autobusem. Ten jede až v 8 a my si jdeme sbalit věci na hotel. Cestou na autobus se ještě pro jistotu zastavíme v kanceláři, kde najednou mají otevřené 3 přepážky. Po hodině čekání dostaneme letenky z ostrova na letiště Clark v Manile. Kupujeme let na nejbližší termín – až za 3 dny. Bookujeme navazující letenky na ostrov Cebu, ze kterého máme druhé původní letenky do Evropy. V plánu je na Cebu zůstat, a když se bude situace zhoršovat, letenky přebookovat a lehce odletět do Evropy. Přidaný let na Cebu po chvilce opět ruší. Prodlužujeme si pobyt ve městě El Nido, které se pomalu mění v město duchů, ulice jsou prázdné, restaurace i obchody zavírají a místní začínají být odtažití. Jdeme si odpočinout.
Po hodině nás budí majitel, že budeme muset zítra hotel opustit. Jedu na místní policejní stanici a ujišťují mě, že můžeme zůstat na hotelu do odletu. Další dny vyrážíme na místní nádherné pláže a bereme sebou ochranu proti COVID-19, slunci a stresu – rum. Sehnat roušku nebo dezinfekční gel je už pár týdnů nemožné. Místní rychle vykoupili všechno zboží a snažili se tímto způsobem vydělat si peníze. My situaci řešíme po svém. Pravidelně navštěvujeme jednu lokální italsko-filipínskou restauraci, někdy i 3x denně, a s majitelem se dobře známe. Snad nám ukradnutou dezinfekci promine, měl jich opravdu hodně na každém stole a na dýškách jsme mu za těch 10 návštěv taky něco nechali. Jiná možnost opravdu nebyla.
Atmosféra se změnila a už to není dobrodružství jako dřív. Máme pocit, že se nám utahuje smyčka kolem krku. Cítíme se jako ovce v ohrádce, a než bude pozdě, musíme skočit do jiných ohrádek symbolizujících státy, přes které máme naplánovanou cestu do Česka. Ty se taky postupně uzavírají před světem a ruší leteckou dopravu. Komunikujeme s velvyslanectvím na Filipínách, ve Spojených Arabských Emirátech a několika velvyslanectvími ve střední Evropě na denní bázi v rozmezí několika hodin už 5 dní, abychom mohli koupit další letenky a neuvízli v zemi při mezipřistání a sledujeme novinky a příběhy zoufalých cestovatelů na několika skupinách na facebooku a také lokální zprávy.
Mezitím otevřou opět letiště NAIA v Manile a my přebookujeme letenky přes Dubai a Budapešt na nejbližší termín. Místní vláda vydavá opět další nařízení a turisti mají 3 dny na to, aby opustili zemi, jinak tady uvíznou. Cesta domů je opět otevřená, aspoň tedy pro nás. Ti, kteří byli v řadě na letenky pozdě, mají smůlu a musí zůstat. Rozloučíme se s ostrovem posledním západem slunce a ráno si každou půlhodinu voláme s konzulem ohledně situace v Manile. Potřebujeme se dostat z letiště Clark na letiště NAIA ve městě s druhou nejhorší dopravou na světě. Situace se zhoršuje, ruší záchranné autobusy pro turisty i desetkrát dražší taxíky mezi letišti. Ostatní Češi přímo na místě i konzul popisují chaos a naprosté peklo ve městě a sám neví, co máme udělat. Jednou z možností je risknout let, sehnat auto nebo jít pešky několik hodin městem přes vojenské checkpointy bez platných víz a doufat, že je konzul přes telefon přemluví, ať nás pustí dál. Platí nařízení zákazu vstupu na letiště 12h před odletem, což taky nesplňujeme a museli bychom zůstat na ulici. Čas doslova tiká po vteřině a my jsme už u gatu a musíme se rozhodnout, zda nastoupíme do letadla, protože poslední místo na Filipínách, kde chcete uvíznout na několik měsíců, je Manila. Hážeme si mincí, abychom zjistili, jak se budeme cítit. Podle mince máme zůstat a zůstat v tomto případě znamená minimálně na další 1-3 měsíce. Jsme s tím vzhledem k tomu, jaké informace máme, spokojeni. Jsem si jistý, že kdyby padlo cokoliv, do letadla stejně nenastoupíme. Alespoň jsem se tak cítil v tomto okamžiku. Je lepší uvíznout na krásném ostrově bez jediného potvrzeného případu COVID-19, než v doslova ve špinavé díře, která je v karanténě a nikdo neví, kolik je nakažených. Po dalším rozhovoru s konzulem mám pocit, že se mu taky dost ulevilo, že zůstáváme. Za hodinu ruší naše navazující lety do Dubaje a Budapešti, takže bychom stejně zůstali uvězněni na letišti v Manile.
S dobrým pocitem z rozhodnutí vyrážíme zpět na hotel a usmlouváme si další byt s kuchyňkou a skútrem na 30 dní za super cenu. Máme se nastěhovat druhý den ráno a zařizujeme si důležité věci. Vyrážíme na dvě místa a pokaždé píchneme zadní kolo. Přijde nám to jako procházka růžovým sadem po zkušenostech z nezapomenutelné cesty napříč Vietnamem z minulého roku a smějeme se tomu. Pro změnu ráno zase píchneme zadní kolo a mám takové tušení, že děda v servise stále někde dělá chybu. Jdeme omrknout náš nový domov a má vše, co potřebujeme, zaplatíme nájem na celý měsíc dopředu a jsme rádi, že máme střechu nad hlavou na krásném ostrově, a taky proto, že si vrabci na střeše už pár dní štěbetají o zákazu vlády ubytovávání turistů i tady na ostrově. Nakoupíme zásoby potravin na pár dnů, uvaříme si oblíbené jídlo a padáme vyčerpáním.
Za dvě hodiny se objevuje informace na twitteru ministra zahraničních věcí České republiky Tomáše Petříčka, že vláda připravuje záchranné letadlo pro turisty uvízlé na Filipínách. Informaci si ověřujeme na ambasádě a všechny dosavadní plány opět rušíme. Máme štěstí a kupujeme ty úplně poslední letenky z ostrova. Je asi půlnoc a kontaktujeme majitele hotelu. Ten je ale bez signálu i ráno, snažíme se jej najít ve vesnici po cestě na letiště a ukazujeme jeho fotku místním, ale dům, kde bydlí, bohužel nenacházíme. Skútr s klíčemi mu necháváme na letišti. Za dvě hodiny se nám ozve a slibuje, že peníze za nájem nám vrátí přes společnost Western union, jak zněla původní dohoda. Máme u něj taky skoro všechno oblečení, které jsme si nechávali vyprat. Snad mu moje trička nebudou malá.
Letíme do Manily, vyzvedává nás paní z ambasády a převezou nás městem přes 10 vojenských checkpointů na letiště, kde má přistát záchranné letadlo. Nikdo neví, kdy přesně přiletí a jestli vůbec. Letenky do Evropy jsou k mání za 80-120 tisíc korun. Tím, že let za hodinu opět nezruší, si nemůže být jistý nikdo. Tyto drahé letenky si dovolit nemůžeme, už tak jsme za letenky zaplatili několik desítek tisíc a všechny přišly vniveč. Některé společnosti nám mají peníze vrátit, jiné slibují kredit s možností ho do roku využít a další zatím nekomunikují. Nad článkem na populistickém portálu idnes.cz, jak jednoduché je v této celosvětové krizi se dostat z Asie do Evropy jenom kroutím hlavou, protože realita je naprosto jiná. Zbývá nám možnost spolehnout se na tweet ministra, na jehož základě jsme udělali rozhodnutí stejně tak jako stovky uvězněných Čechů na desítkách ostrovů.
Na ambasádě nám radí, ať letíme co nejdřív domů, jestli máme možnost. Na letišti vidíme zoufalé turisty uvízlé několik dní na místě, kteří brečí, že se jejich vláda o ně nepostará a skončí na ulici v místní stoce, protože filipinská vláda v Manile už zakázala ubytovávat turisty. Doslova mě z toho mrazí po zádech a vím, že jsme ve stejné situaci jako všichni ostatní. Najednou slyšíme strašný řev davu a ochranka běží na místo, kde nechtějí pustit asijské turisty dovnitř. Lidé se taky snaží vybojovat vstup do restaurace, protože celý den na cestě nic nejedli. Dávám klukovi z Francie aspoň hranolky. Ani my nemůžeme ven z letiště, je doba zákazu vycházení a spíme na gauči a židlích. Ráno dostaneme novou informaci, že se zatím nepodařilo vyjednat všechna povolení pro přistání a jestli vůbec letadlo přiletí, potrvá to nejméně 4 dny a stále nám radí, ať raději letíme, ale není to možné. Podaří se nám sehnat hostel a čekáme, jestli česká vláda vyjedná povolení přistát a dodrží slib, který nám osobně přes sociální síť dal ministr zahraničí. V opačném případě nastane nejhorší možný scénář a my uvízneme ve smradlavé dvacetimilionové stoce do té doby, než se situace s COVID-19 stabilizuje, což bude v řádu několika měsíců.
Během čekání na poslední záchranu přicházejí zprávy od cestovatelů ze všech koutů filipínských ostrovů. Někdo celou dobu ani nevěděl, co se děje kvůli špatnému signálu a zůstává uvězněný. Jinde dochází jídlo, města rozdávají peníze místním, aby nedocházelo k rabování. Přicházejí informace o šíření viru na ostrově, ze kterého jsme naposledy odletěli. Všichni musí poslouchat armádu a z dovolené se stává vězení. V zemi je 108 milionů občanů a vláda je schopná otestovat jenom 300 lidí denně. Není ale možné si informace nijak ověřit. Počet nakažených stejně tak. Na ostrovech je v tuto chvíli uvízlých 2500 občanů Evropské unie.
Musím říct, že máme jednu z nejlepších ambasád EU v Manile. Stále nás informují a pracují 24h denně a jsou velice ochotní a starostliví. Po pár nocích v hostelu přichází skvělá zpráva v podobě termínu odletu záchranného letadla, o kterém se zoufalým Francouzům a Španělům může jenom zdát, protože jejich ambasády s nimi komunikují minimálně nebo vůbec. Itálie do země nepustí ani své občany. Zatím poslali z EU jen dvě záchranné letadla z Německa a teď i pro české občany. Slovensko tady ambasádu ani nemá a turisti se spoléhají na tu naši. Poletí s námi i 90 dalších Evropanů.
Poslední noc spíme opět na letišti kvůli zákazu vycházení na ulici. Ráno osobně potkáváme dva konzuly, kteří nám poslední týden pomáhali a líčí příběhy dalších cestovatelů. Panuje dobrá atmosféra a jsou stejně rádi jako my, že poletíme domů a při fotce do médii se spolu smějeme přes roušky a respirátory. Jsme taky rádi, že jim můžeme osobně poděkovat za energii a úsilí, které vložili do nelehkého úkolu vyjednat se všemi státy záchranné letadlo. Teď už nás čeká jen 23 hodinová cesta s vyzvednutím turistů v Cebu a mezipřistáním a dotankovaním paliva v Thajsku, Indii a Gruzii.
Jsem moc rád, že pro nás vše dobře dopadlo. V žádné situaci jsme si na nic nestěžovali, každý je zodpovědný sám za sebe a my jsme udělali desítky rozhodnutí na základě informací v situacích, kdy místní guvernéři ostrovů, vláda, Evropská unie ani velvyslanectví nevěděli a nemohli předpokládat, co bude následovat další hodinu, protože se nic podobného nikdy nestalo. Připadal jsem si jako ve válce, jen kolem nikdo zatím neumíral, ale bylo jasné, že to časem přijde, protože filipínské zdravotnictví není zdaleka na úrovni zhýčkané Evropy. Nechají tady klidně umřít lidi na ulici, když nemají peníze a velmi vysoké procento občanů nikdy ani u lékaře nebylo, protože si to nemůžou dovolit. To byl taky jeden z důvodů, proč jsme se snažili asi stokrát vymyslet cestu domů a nakonec to vyšlo. Jiní to štěstí neměli a už teď máme od nich zprávy, že to nebude nic jednoduchého žít v zemi, která není na takovou krizi vůbec připravena.
Pro návrat domů jsme i při každodenním házením klacků pod nohy od filipínské vlády a místních guvernérů udělali maximum, bylo to fyzicky i psychicky vyčerpávající. Měli jsme stále aktuální informace a snažili se pomáhat a radit ostatním turistům. Někteří nám byli moc vděční a měl jsem skvělý pocit, když jsem viděl, jak se po pár dnech změnil jejich bezmocný a zoufalý výraz v obličeji v naději, že se jim podaří dostat domů a za každého, komu se to povedlo, jsem byl moc rád. Potkali jsme ovšem i hodně zhýčkaných turistů, kteří si naší pomoci vůbec nevážili. Když se nám po třiceti hodinách na cestě, spaní na zemi, mytí se v umyvadle na letišti a neskutečném chaosu v zemi podařilo sehnat člověka ochotného nás přes zákaz místní vlády ubytovat, pomohli jsme několika Čechům a Slovákům i zahraničních turistům se dostat na hotel. Nebyl to žádný luxus. Řekl bych nejdražší a zároveň nejhorší ubytování za celou dobu na Filipínách, ale v takové situaci k nezaplacení. Nejste na ulici, máte postel, sprchu, internet, a pizzu vám dovezou přímo pod nos. Čekáte jen na rozhodnutí, jestli to bude trvat pár dní nebo měsíců. A někteří nevděční turisti si ještě v této situaci stěžují, že máme společnou sprchu, nebo že je hostel škaredý a oni jsou zvyklí na pětihvězdičkové hotely. Cesta letadlem byla náročná a taky jsem slyšel stížnosti na jídlo, které nám naservírovali celkem 5x. Takové lidi bych v tom osobně nechal pořádně vykoupat, když si neuvědomují, jaké štěstí měli a dostali se do repatriačního letadla v situaci, kdy na některých místech v zemi dochází základní potraviny a spoustu Čechů nemá moc šancí se dostat domů. Let financovala pro 88 českých turistů česká vláda. V letadle spolu s námi bylo i dalších 90 občanů EU, pravděpodobně to financovala EU, oni sami nebo jejich členský stát. Pro představu, nám nabídli 2 dny před odletem místo v německém speciálu do Frankfurtu za 1000 euro. V letadle se dozvídám od vedle sedícího Jakuba, že falšovali letenky a těhotenské testy, aby se dostali z ostrova Bohol, což skvěle zafungovalo na místní armádu.
Posledních 10 dní je pro nás velkou zkušeností, jak pracovat s informacemi, dělat těžká rozhodnutí během pár minut, jak se zachovat v krizových situacích a vzájemně si pomáhat s lidmi z jiných koutů země. Jsem moc pyšný na přítelkyni Hanku, jak v těchto těžkých dnech a při nelehkých rozhodováních všechno zvládala, i když bez pár slz se to neobešlo a věděl jsem, že slzy přijdou, protože chvilkami už nebylo do smíchu ani mně a jak mě znáte, tak já si moc hlavu s ničím nikdy nelámal.
Chtěl bych ještě jednou poděkovat konzulům v Manile, ministerstvu zahraničních věcí České republiky za skvěle odvedenou práci, protože zachránit občany v zahraničí v mnoha zemích EU není samozřejmostí. Také hlavně rodině a Vám, kteří jste nás v těchto dnech podporovali. Jsem rád, že jsme se dostali v pořádku domů a myslím, že už nás při dalším cestování jen tak něco nerozhodí. Snad budeme moci za několik měsíců opět vyrazit za dalším dobrodružstvím. Hana Brablecová.
