REUNION – VODOPÁDY, DIVOKÉ HORY a PLÁŽE

Tento ostrov v Indickém oceánu, vzdálený od nás téměř deset tisíc kilometrů, jsem si přál navštívit už dlouho. A teď se to podařilo a mohl jsem se tu toulat celé tři týdny. Přestože je ostrov na jižní polokouli, je součástí Evropské unie, patří totiž Francii. A to přináší některé výhody, jako platidlo je zde euro a mobilní operátoři tu poskytují služby za ceny jako u nás doma. Ale tou největší předností ostrova je krásná příroda, milí obyvatelé a slunečné počasí s teplým oceánem. Na ostrově žije více jak 800.000 obyvatel, z nichž většina jsou potomci afrických otroků a francouzských osadníků z Normandie.

Po příletu na ostrov nakupujeme v hlavním městě Saint Denis nezbytné zásoby a plynovou bombu a po prohlídce města míříme do hor. Naším prvním cílem je vyhlídka Roche Écrite. Bohužel počasí nám nepřeje, prší a viditelnost je nulová. Stavím stan s nadějí, že ráno bude počasí jiné… Není. Pouze na malou chvilku se otevře pohled do kráterů Cilaos a Salazie a pak vše přikryjí mraky a je konec. Naštěstí to byla jediná zásadní nepřízeň počasí po celou dobu pobytu.

Roche Écrite

Cestou do Dos d´Ane je počasí lepší, ale předpověď do hor je stále špatná. Proto sedám na autobus a jedu na pobřeží do Le Port. Tady je krásně. Takže se rozhoduji, že objedu ostrov po pobřeží s krátkými výlety do hor dle počasí. Přejíždím do Sait-Paul, příjemného města, kde trávím další noc. Pak pokračuji pěšky přes mys La Houssaye do městečka Boucan Canot, které je známé krásnou pláží. Po té navštívím lázeňské městečko Saint-Gilles les Bains a odtud jedu autobusem do Saint-Louis. Toto je výchozí místo pro návštěvu kráteru Cilaos. Už cesta busem do Cilaosu je zážitkem. Strmé útesy, mosty, tunely, občas silnice zúžená jen pro jedno auto…. Tady si udělám výlet k vodopádu Bois Rouge. Přechod do cirque Mafate nechávám na později a po prohlídce městečka se vracím na pobřeží a pokračuji přes Saint-Joseph do Langevin.

Město Cilaos

Cilaos

Oceán je tady tak rozbouřený, že se sem jezdí podívat i místní. Přenocuji u cascade Jacqueline a vydávám se k nejkrásnějším vodopádům na Reunionu, k Cascade Grand Galet. Jsou opravdu krásné, voda padá v mnoha proudech do jezera a celá skalní stěna působí magicky. Vracím se do Langevile a rozhodnu se tu strávit další noc, protože je tu opravdu hezky a bouřící oceán tomu dává úplně jiný rozměr. Pokračuji na Cap Méchant. Tady o sobě Indický oceán dává vědět ještě větší silou…. Následuje trek po divokém pobřeží a kolem vanilkových plantáží. Podaří se mi najít i kvetoucí vanilku. Pomalu mířím na sever, přes lávová pole, kde v minulých letech horká láva zavalila i okružní silnici kolem ostrova. Část cesty jedu stopem s místními rybáři, kteří mě překvapují svojí povědomostí o České republice, to jsem nečekal.

Vodopády Grand Galet

Cap Méchant

Dostávám se do Piton Sainte-Rosé. Tady chci navštívit Notre Dame des Laves, kterou před léty málem zničil proud lávy ze sopečné erupce. Zastavil se těsně před kostelem. Moc nechápu, jak tady lidé mohou v klidu žít. Další moje cesta vede do Saint-Benoit. Protože má být v horách pěkné počasí pokračuji autobusem do La Plaine des Palmistes, odkud mě čeká 25 km dlouhý trek na okraj kráteru Salazie, k horské chatě Refuge de Bélouve. Dorazím sem navečer a ještě mám možnost sledovat poslední sluneční paprsky, deroucí se mezi mraky. Večer je tu příjemných dvacet stupňů, ale ráno ukazuje teploměr 11 stupňů. To je pro místní opravdová kosa… I mě je chladno, za dobu, co jsem na tomto krásném ostrově, jsem si zvykl na příjemné teploty 25-30 stupňů. Ráno je obloha vymetená, ale během hodinky přicházejí mraky, ale ty nadýchané, které mají rádi především fotografové. Takže i já fotím a užívám si krásné výhledy do kráteru a na okolní Hory, včetně nejvyšší Hory ostrova. Tou je 3070 m vysoká Piton des Neiges. Ale já se vypravuji opačným směrem, k nejdivočejšímu vodopádu Trou de Fer. Po dvou hodinách jsem na vyhlídce a mohu obdivovat tuto Železnou díru.

Notre Dame des Laves

Piton des Neiges, 3070 m – nejvyšší hora Reunionu

Trou de Fer

Další den sestupuji panoramatickou stezkou do kráteru Salazie, konkrétně do vesnice Hell-Bourg. Ta patří podle některých anket mezi nejkrásnější vesnice celé Francie. Kráterem pokračuji do městečka Salazie, které mě naopak vůbec neoslovilo, a tak mířím na pobřeží, do města Saint-Andre. Další den je mým cílem známý vodopád Niagara. Je tu krásné koupání a tak tu přenocuji a večer si rozdělám i oheň. Ráno příjíždí místní horolezec, chvíli spolu povídáme, dostanu od něj výborná manga a než se stačím rozkoukat, přechází ocelovou lávku nad vodopádem. Přes Saint-Suzanne mířím zpět do Saint-Denis.

Mohlo by vás zajímat: Co si s sebou sbalit na túru?

Stanování pod Cascade Niagara

Objel jsem celý ostrov… Tady si nenechám ujít místní trh, nejvíce mě fascinují květinové stánky, tolik neznámých květin neuvěřitelných barev a tvarů. A přichází čas se vrátit do hor. Mám v plánu si projít Cirque Mafate, nejnepřístupnější a nejhezčí kráter Reunionu. Přejíždím tedy do Saint-Paul a pak jedu k vyhlídce Maido. Prší a mraky zahalily Hory, tak že není vidět na dvacet metrů. Ani nevystupuji z autobusu, kupuji zpáteční jízdenku a vracím se na pláž na pobřeží. Tady je krásně, tak tu strávím celý víkend, udělám si i výlet na pláže do Boucan-Canot.

Kráter Mafate

Vyhlídka Maido

V pondělí ráno je druhý pokus. Nahoru míří i desítka místních turistů a to je dobré znamení. Bude hezké počasí. A také ano. Výhled do kráteru je úžasný. Dlouhou dobu, stejně jako všichni ostatní, si to užívám a fotím. Poté scházím do kráteru po klikaté kamenité stezce, ale odměnou jsou mi nádherné pohledy. Přes Roche Plate mířím k vodopádu Trois Roches, kde mám v úmyslu přenocovat. Noc je nádherná, obloha plná hvězd a ráno je azurové. Ještě fotím u vodopádu a pak mířím podél řeky do vesničky Marla. Tady sleduji práci zásobovacího vrtulníku, to je koncert. Pak pomalu stoupám do Col du Taibit. Počasí se začíná kazit. Na druhé straně ještě pod mraky spatřím na chvíli městečko Cilaos. A pak to začíná…. tropický liják. Je to jako když stojíte pod naplno otevřenou sprchou. Stejně jako ostatní opatrně scházím dolů, cesta pod proudy vody vůbec není vidět. Po hodině jsem na silnici, kde se zrovna chystají odjet tři místní turisté. Drze se jim nacpu do auta, jsem sice jako vodník, ale nemají to srdce mě vyhodit. Vysadí mě v Cilaos a já pak pokračuji na pobřeží do Saint-Louis, abych vše usušil.

Vodopád v Trois Roches

Marla zásobování vrtulníkem / Marla z Col du Taibit

Marla

Další den si dám turistiku po pobřeží do L´Etang Salé les Bains. Cestou sleduji práci modelky na vánočních fotkách i sklizeň kokosových ořechů na vysokých palmách. Zbytek dne relaxuji na černé pláži za městem. Poslední dny si užívám předvánočního času plného slunce a teplého oceánu na pláži v Boucan Canot. A je čas odletu. Za ty tři týdny mi tento krásný ostrov a jeho milí obyvatelé přirostli k srdci. Zdeněk Vopěnka.