V minulém článku jsem vám popsala svoji situaci, a to jak se mi vlastně stalo, že jsem ve Francouzské Polynésii uvízla. Dnes se opět hlásím po měsíci v karanténě, abych vám přiblížila, jak to tady probíhalo a probíhá. Článek formuluji na základě vašich častých otázek, které mi posíláte na mém Instagramu nebo Facebooku.

V první řadě vám chci odpovědět na vaší nejčastější otázku, která zní: „Je to tam drahé?“ Podle mého názoru to tu drahé je. Týdenní nákup základních potravin pro jednu osobu stojí okolo 3 000 CZK, kdy si opravdu nekupuji žádné blbosti. Náklady si snižuji sběrem toho, co mi tu příroda nabízí, manga, avokáda, breadfruit, kokosy, banány, korosol… (Informaci o ceně mého ubytování najdete v předchozím článku.)



Přestože jsem zde v karanténě, stejně jako vy v České Republice, chodím na procházky do lesa, plavat a šnorchlovat a dvakrát do týdne jezdím na kole na nákup do 4 km vzdáleného malého supermarketu. Na potraviny si tu nemůžu stěžovat, přeci jen jsem ve Francouzské Polynésii a Francouzi jsou vyhlášení gurmáni. Určitě jsem se zdejší nabídkou spokojenější než s tím, co nabízeli na Novém Zélandu, především, co se sýrů a uzenin týče.

Místní lidé jsou celkově velice milí a přívětiví, především když se snažím se dorozumět svojí lámanou francouzštinou. Styl života je zde klidný, není tak uspěchaný, jako v Evropě. Pozitivní náladě také nahrává celkový ráz podnebí. Stále sluníčko i v noci okolo 30 stupňů a z deště se tu radujeme.

Další vaší častou otázkou je: „Jak to tam vypadá?“, ve smyslu toho, jaká je vlastně ta realita, protože všude na fotkách vidíte ty idylické azurově modré laguny, romantické pláže plné palem, dřevěné domečky nad vodou, plachetnice, katamarány… To, co vidíte na fotografiích odsud, není daleko od pravdy. Voda je tady opravdu průzračná s teplotou okolo 27 stupňů. Plachetnice a katamarány jsou zde všude a vůbec si to tu bez nich už neumím představit. Nyní při karanténě se nemůžete plavit mezi ostrovy, takže lodě stále kotví na jednom místě. Jako majitel plavidla máte dvě možnosti, kotvit zdarma a méně pohodlně uprostřed laguny, která je k tomu vyhrazená. Nevýhody takového kotviště jsou, že k tomu abyste se dostali na břeh musíte použít člun a nebo plavat, nemáte k dispozici záchod, sprchu ani vyprazdňovací místo pro toaletu, kterou máte na lodi. Druhá možnost je zaplatit si místo v přístavu, což stojí přibližně stejně, jako pronájem bytu, ale na pevninu dojdete suchou nohou po mole a máte k dispozici sprchu, toaletu, elektřinu i kuchyňku.

Tahiti

Většina ostrovů je obehnána útesem mezi nímž a samotným břehem ostrova vzniká v podstatě takový bazén. Pláže jsou tu jen v místech, kde jedna část útesu končí a další po pár desítkách či stovkách metrů začíná. V těchto místech se vlna z oceánu dostane až ke břehu a tam je pak možné najít pláž s bílým nebo černým pískem, jsou tu oboje. Určitě nečekejte žádné nekonečné písečné pláže, vstup do vody je tu běžnější přímo z trávy a rovnou jste po kotníky ve vodě. Podloží je písečné s mnoha balvany a korálovými útesy, mezi kterými se dá nádherně šnorchlovat. Ještě několik desítek i stovek metrů od břehu se můžete ve vodě postavit a dívat se z dálky na ten tropický ráj, který vás obklopuje. Voda je tu plná krásných barevných rybek, lastur, šneků a u břehu žije v dírách mnoho krabů. Při svých šnorchlovacích výpravách jsem se tu, z vám všem známých vodních živočichů, potkala se želvou, mořským koníkem, rejnokem a žralokem. Pokud překonáte útes, který obklopuje ostrov, jste rázem v hloubce, kde můžete potkat delfíny, v období od června do září keporkaky, nebo i větší žraloky. Podvodní život je zde opravdu rozmanitý, nejhůře z toho vlastně vycházejí korály. Korál je živočich, který žije v symbióze s řasami, zde při teplotě vody mezi 23 a 29 stupňů Celsia. V minulých letech v Polynésii vystoupala, kvůli globálnímu oteplování, teplota vody přes 30 stupňů. V takovémto prostředí není korál schopen přežít. Zapudí řasu, která mu dodává až 90% živin a také zodpovídá za jeho zbarvení, a zbělá. Bez symbiotického soužití zůstává korál bez potravy a během dvou měsíců vyhladoví k smrti. Pokud korál zbělá, nemusí to být ještě definitivní, když teplota vody klesne na přijatelnou teplotu, korál může přijmout řasu zpět a žít dál, musí se tak ale stát nejpozději do zmíněných dvou měsíců. Umírání korálů má samozřejmě i další příčiny, jako je znečištění oceánů, přílišný rybolov a různé další lidské podvodní aktivity. V každém případě ale za smrt těchto živočichů může člověk.

Tahiti report

Vlastně se nemohu rozhodnout jestli se mi tu více líbí pod vodou nebo na pevnině. Flóra je tu totiž také ohromující, někdy jdete lesem a říkáte si, že můžete být klidně v Evropě – listnatý les sem tam nějaká borovice, pak ale narazíte na strom s tak krásnými květy až se vám tají dech, nebo dojdete k ostrůvku palem a rázem jste zase zpět v Tichém Oceánu. Hory se tyčí vysoko nad pobřeží a o jejich vrcholky se zastavují mraky, když to vidíte, myslíte si, že jste ve snu. Když pak na tu horu vylezete a koukáte se dolů na pobřeží na tu azurově modrou vodu, malé dřevěné domky nad vodou a všudypřítomné plachetnice, víte, že jste v ráji. V okolí mého „bydliště“ už mám vytipovaná místa, kam chodím jaké ovoce sbírat. Takže cíle mých procházek se orientují podle toho, na co mám chuť, nebo odkud chci vidět západ Slunce. Co se týče suchozemské fauny, ta moc rozmanitá není. Hluboko v horách můžete potkat divoká prasata, jejichž předchůdci utekli v dávných dobách z lodí mořeplavců a obchodníků. Jedinými predátory prasat jsou toulaví psi. Dobrou zprávou je, že tu nežije nic, co by vás mohlo zabít, žádní nebezpeční pavouci ani hadi. Nejnebezpečnější jsou tu komáři, kteří přenáší horečku Dengue (zde rozeznávají 3 druhy této horečky, z nichž na každý, po jejím prodělání, získáte imunitu) a ve velice výjimečných případech přenáší také parazitické červy, kteří mohou způsobit nemoc zvanou Elefantiáza. Chránit se proti nim můžete úplně jednoduše a to repelentem, který tu seženete na každém rohu.

Uvízla jsem na TAHITI

Hodně se mě také ptáte, jak to tady zvládám, a co tady vlastně dělám… Jsem tady ve sdíleném domě v komunitě s dalšími 13 lidmi, většinou Francouzi. Proto se tady úplně nabízela možnost začít se učit francouzsky a já se jí chopila. Musím uznat, že francouzština je těžký jazyk především kvůli výslovnosti, musíte na ní prostě mít trpělivost a moji francouzští spolukaranténíci zase musí mít trpělivost na mě. Naučila jsem se trochu hrát na kytaru, šachy a spoustu karetních her. Hrajeme také Městečko Palermo a připravujeme si navzájem různé kvízy. Cvičím jógu, medituji a už se moc těším až budu zase smět surfovat. Často si děláme společné vegetariánské večeře. Od včerejška se opět můžeme těšit z popíjení piva, protože povolili prodej lehkého alkoholu, hned má člověk vítr v peněžence. Celkově jsem tuto situaci využila k seberozvoji, určitému zklidnění, přehodnocení svých hodnot, i když ty se mi už hodně změnily před tím, díky roku života v dodávce na Novém Zélandu.



Mým nejoblíbenějším členem osazenstva je Francouz Jean-Pierre, vtipný, milý, inteligentní, přemýšlivý a skromný. Pochází z francouzského šlechtického rodu, za což si ho občas dobírám. Jestli si teď představujete nějakého nóbl týpka, tak nemůžete být dále od pravdy. Když mám splín, chodím si obvykle popovídat s ním. Jeho výhodou je také to, že jako jeden z mála Francouzů tady má plynnou angličtinu. Pak je tu věčně veselý Julien, instruktor jógy Alain, syn majitelky, zajíček Andre a Paul (všechno Francouzi), kterého zatím moc neznám, protože se k nám dostal před pár dny a v podstatě nemluví Anglicky. Abych úplně nezapomněla rodný jazyk, tak mi tu byl k soužití nadělen ještě velice spirituálně založený Slovák Miro, který zde žije již třetím rokem. Jeho klid je nakažlivý a jeho nadhled ohromující. Co se týče ženského osazenstva odjela mi moje milovaná Ruska Olesya a místo ní mi byly naděleny Francouzky Manu a Teresa. Manu je klidná, inteligentní, hodná a milá. Zadává mi úkoly z Francouzštiny výměnou za konverzaci v Angličtině, kterou si chce zdokonalit. Přijela sem pracovat jako fyzioterapeut a zatím toho tedy bohužel moc neodpracovala. Teresa je naopak živel, závidím jí její dlouhé nohy! Více toho o ní také napsat nemohu, protože se přistěhovala den před Paulem, takže jí také zatím moc neznám. Mým nejméně oblíbeným členem osazenstva je Španěl Rodrigo. Hned na začátku to na mě zkoušel, já jsem ho odmítla, on to nějak nezvládl a začal se ke mně chovat hnusně. Postupně se z toho ale vzpamatovává, a tak se jeho chování ke mně pomalu lepší. Jeho ego je opravdu veliké, neustále se tu předvádí, různě tady před námi cvičí, všechny soustavně opravuje, i když danou věc třeba sám říká špatně a všem se snaží pořád něco vysvětlovat, i když to nikoho nezajímá. Musí se nechat, že co se týče vzhledu není úplně k zahození, je to surfař, což vypoví mnohé, dokáže být i vtipný a milý, ale ten egoismus a pravděpodobně nízké sebevědomí a různé nejistoty, které za tou maskou skrývá jsou pro mě velice nepříjemné. Nehledě na to, že po mně to tu zkoušel na Manu, která má ale přítele ve Francii a teď to tu zkouší na Teresu, tak uvidíme jestli se zrodí nový pár, či ne. Já osobně jsem si na začátku karantény dala předsevzetí, že si tu s nikým nic začít nechci, protože vím, že bychom tím mohli narušit strukturu a chod celé skupiny, i když za normálních okolností bych s Jean-Pierrem určitě na rande šla (nevím jestli by šel i on) :D. Zbytek osazenstva je mi trochu vzdálenější… Malinká hubená Francouzka Marie se stará o chod celého domu, majitelka Isa žije v přilehlé nemovitosti se svým italským přítele Mariem, který sem před několika lety přijel v rámci své dovolené a už tady zůstal, a se svojí 11 let starou dcerou, jejíž otec Stephane žije na pozemku našeho domu ve stanu. Pomáhat s úklidem sem chodí místní paní, Patricia. No a pak tady s námi žije ještě 5 psů. (Většina jmen v tomto odstavci byla v rámci zachování soukromí změněna.)

Do konce karantény nám zbývá týden, tak snad už ji neprodlouží, původně měla totiž končit už 15. dubna. Moorea je ale spolu s Tahiti jedním ze dvou ostrovů, na kterých byly veškeré případy COVID-19 ve Francouzské Plynésii. Manuela Coufalová, Instagram, Facebook, blog.